B) Nárys schönstattské pedagogiky

B) NÁRYS SCHÖNSTATTSKÉ PEDAGOGIKY

Celý systém schönstattské pedagogiky[1] téměř nelze obsáhnout[2] a ani to není předmětem této práce. V následující kapitole půjde jen o stručný náhled do zásadních pojmů  a vztahů, jež jsou nutné k pochopení pedagogiky ideálů. Úvodem je však nutné uvést tři základní principy,[3] na nichž stojí celý systém. První dva se odvolávají na tomistickou filosofii, třetí našel inspiraci v salesiánském pojetí výchovy.
První princip zní: „Řád bytí je normou pro řád konání“ (Ordo essendi est ordo agendi). Podle něj je objektivní řád bytí, jenž je plnohodnotným výrazem Božího plánu s člověkem jako konkrétní osobou i osobou společenskou, určující pro subjektivní rytmus života  a v našem případě je zároveň normou pro výchovné cíle. Proto, jak bude zřejmé později,  by nikdy edukanti neměli být nuceni k absolutní poslušnosti vůči lidským normám, ale ani vedeni k absolutní autonomii i ve vztahu k Bohu. Naopak by jim vychovatelé měli svým životem ukázat, jak se snažit rozpoznávat Boží hlas v jednotlivých životních situacích, jak  si vytvářet originální model, který bude odpovídat vlastnímu poslání respektujícímu řád bytí.  Orientace podle druhého principu „Milost předpokládá přirozenost“ by člověku měla pomáhat nacházet rovnováhu mezi přirozeným a nadpřirozeným. Zatímco milost musí stavět na přirozensoti, je právě milost oním zdrojem síly, skrze níž člověk může v nejvyšší míře rozvinout vše, co do něj Bůh vložil. Jednostraně zaměřený život jen na náboženské skutečnosti vždy vede k nepřirozenosti, vzdalování se od reality. Avšak přirozený život vystavěný na milosti člověka s jeho hranicemi uschopní ke skutkům, které by vlastními silami nikdy nemohl dokázat. Třetí princip P. Kentenich formuloval podle zkušenosti Dona Bosca (1815 – 1885):[4] „Láska je životně důležitým, podstatným a univerzálním zákonem světa“. Podle tohoto principu je láska nejsilnější mocností, která utváří světové dějiny. Vychází z prvního principu, jehož alfou i omegou je dárce života i světového řádu – Bůh, který podle víry křesťanů všechno řídí z lásky, v lásce a pro lásku. Proto i pedagogové musí být ti, kdo nikdy nepřestanou milovat.[5]
Aby bylo možné přistoupit k samotnému schönstattskému pojetí výchovy, pokusím  se popsat obraz člověka, jak ho charakterizoval P. Kentenich. Porozumění vnitřní i vnější situaci člověka se stane odrazovým můstkem pro kontrastní pojetí člověka i návod, jak v měnící se společnosti přistupovat k řešení nových situací.

1. Pedagogická antropologie P. Josefa Kentenicha

P. Josef Kentenich byl člověkem, který dokázal nejen velmi citlivě naslouchat srdci druhých lidí, ale který byl schopen dobře interpretovat situaci odehrávající se v lidském nitru i ve společnosti. Proto byl nazýván prorokem moderní doby.[6] Svůj pohled na moderního člověka shrnul m. j. na pedagogické konferenci v Schönstattě v roce 1950:

1.1 Diagnóza moderního člověka

Hlavním znakem[7] moderního člověka je podle P. Kentenicha odklon (odpad)  od Boha a každý odpad má podle něj za následek rozklad (Abfall ist Zerfall),[8] neboť z lidského odmítnutí Boha vyplývají všechny další negativní znaky moderního člověka. Společnost ztratila těžiště, Boha, který je Tvůrcem světa i člověka, a tak se člověk nachází  ve stavu duševní nerovnováhy, ve stavu, kdy se chce spoléhat jen na sebe, na vlastní síly  a možnosti. Odpad od Boha je zdrojem atomizace lidské společnosti, zdrojem porušených mezilidských vztahů, zdrojem strachu o vlastní existenci, jíž je člověk oddán.
Josef Kentenich přirovnává odpad od Boha ke sněhové vločce, která se zachytila  na vrcholku Alp, pomalu se pohybuje a spolu se stále větším počtem vloček se stává nebezpečnou lavinou, jež strhává další masy sněhu a ničí vše kolem sebe.[9] Stejně tak odmítnutí Boha se zdá být záležitostí každé jednotlivé osoby, ale následky se projevují v celé společnosti.
Narušení duševní rovnováhy člověka se odráží v dalších fenoménech:[10] Člověk se  už necítí bezpečný a ukrytý v rodině, ve své zemi, v pevných názorech. Po mnoha zklamáních už nedokáže důvěřovat lidem okolo sebe, není vázán úctou k minulosti a tradici předků,  je vržen do tohoto světa bez „návodu“, jak žít, kde najít pevný bod, o který se může opřít.  Je ponechán své bezradnosti, neboť nevěří, že by mu někdo mohl pomoci najít směr. Myslí si, že může všechno prozkoumat, chce všechno vyzkoušet, nedělá si zábrany před jakýmkoli experimentem, ze svého života vyloučil možnost tajemství, možnost nepoznatelného.
Moderní člověk se dále vyznačuje snadnou manipulovatelností. Stačí povrchní dojem a nechá se strhnout senzací, aniž by se ptal po skutečných hodnotách. Spokojuje  se s druhořadými hodnotami jako je úspěch, majetek, zdraví a bezproblémový život, těm  se snaží porozumět, ale vyhýbá se otázkám po smyslu, po posledních věcech člověka, neboť se obává nároků na změnu pohodlného života. P. Kentenich je dále přesvědčen, že moderní člověk ztrácí citlivost pro to božské, s čím se křesťan setkává v každodenním životě. Pokud už člověk připustí existenci Boha, je ochoten ho akceptovat jen jako abstraktní ideu, nikoli jako živou osobu, které může důvěřovat a na kterou se může spolehnout. Dalším následkem odpadu od Boha je vnitřní prázdnota, kterou se člověk snaží vyplnit honbou za potěšením, vnitřní neklid, bezmocnost a bezradnost. Člověk tíhne k porovnávání se s ostatními a myslí si, že své nedostatky musí zakrýt nebo kompenzovat ponížením ostatních.
Podle Josefa Kentenicha přes veškeré vnější demonstrativní odmítání nadpřirozených skutečností i v moderním člověku zůstává skrytá neutišená touha po vyšší osobě, která  ho přesahuje a která mu může nabídnout skutečný pokoj a sílu k vyrovnanosti s každodenními problémy. Člověk se však se stále rychlejším objevováním možností lidského intelektu a techniky stává neschopným vnímat spojnice mezi viditelným a neviditelným a přestává  si připouštět možnost reality mimo hmatatelný svět. Jelikož je moderní člověk orientovaný jen na tento viditelný svět, není schopen učinit velká rozhodnutí, která s sebou nesou oběti, závazky věrnosti a nezrušitelnosti.[11] Ovšem jen díky nim může člověk prožívat skutečně hodnotné vztahy s lidmi i s Bohem. Člověk krouží jen kolem svého já a nechce se orientovat podle nadpřirozených měřítek, jež nejsou společností dostatečně ceněna.
Posledním a jedním z nejdůležitějších znaků moderního člověka je v pojetí Josefa Kentenicha mechanistické myšlení, jímž je proniknuto myšlení moderní doby. „Mechanistické (nebo separatistické) myšlení se při své analytické činnosti zpravidla odděluje a separuje od celkového kontextu, od vzájemných souvislostí a syntézy. Jinými slovy, vyvozuje mylné závěry o Bohu, člověku i životě, protože od sebe uměle izoluje věci, které patří k sobě.“[12]
Ačkoli je vztah „člověk – Bůh“ narušen, P. Kentenich zastává názor, že je v každém člověku více či méně skrytá touha po transcendentnu, po vztahu ke skutečnosti nadpřirozena. Víra v Boha má podle P. Kentenicha trojí kořen:[13] iracionální, v němž člověk intuitivně potřebuje zažívat otce a matku na přirozené rovině, racionální, v němž člověk hledá odpovídající obraz lidského otce/matky v Bohu a kořen superracionální, který mu otevírá cestu k víře v nadpřirozené, v ducha víry, který všechno proniká a který mu pomáhá překonávat rovinu racionální a emocionální. Příčinu nemoci současné doby odklánějící se  od Boha P. Kentenich vysvětluje narušením iracionální roviny, kde mnoha lidem chybí pozitivní zkušenost otce. Proto je o mnoho těžší dospívat ke správné představě Boha jako milujícího a věrného Otce. Další cestou vedoucí k utváření života bez Boha je kladení nepřiměřeného důrazu na lidskou svobodu, s níž se člověk neučí správně zacházet, a proto  ji zneužívá v egoistickém sebeprosazování tady a teď, bez ohledu na druhé nebo následky v budoucím životě nebo životě po smrti. Skupinu lidí, kteří sice Boha odmítají, ale v nichž zůstává ona touha po hledání vyšších hodnot, P. Kentenich nazývá „náboženskými ateisty“.[14] Lidi kolektivismu, kteří už nehledají, nekladou otázky a netouží po růstu, řadí mezi „ateisty nihilistické“.[15]
V pojetí P. Kentenicha je hlavním úkolem církve nenechat lidi propadnout bezmyšlenkovému následování jakéhokoli ideologického učení, ale probouzet v nich otázky  a touhu stoupat „výš“. Pokud „hlad“ po Bohu ještě nebyl úplně pošlapán, je nutné ukazovat protihodnoty hodnotám zdánlivým, v nichž moderní člověk hledá sebenaplnění. Pomocí v boji proti uchvácení lidí kolektivistickým způsobem života by proto měl být takový způsob života křesťana, který ukazuje, jak je možné spoléhat se v každodenním životě na Boží vedení. Křesťan by se měl snažit „ztělesňovat Boha“ na tomto světě a ukazovat, že Bůh – Láska, chce pro člověka to nejlepší. „Lidi nenadchnou jen velké myšlenky samy o sobě… Většina chce vidět tyto myšlenky žité“.[16]

1.2 Nový člověk v novém společenství

Po diagnóze moderního člověka je na místě nastínit nový obraz člověka, k němuž by podle P. Kentenicha měl každý směřovat. Je to obraz, jehož nesprávným pochopením by bylo možné dospět k závěru, že křesťané usilují o navrácení středověkého člověka s jeho strnulou vírou a útěkem z pozemského světa. Pokusím se však ukázat, že nový člověk by naopak měl žít „naplno“ v tomto světě, aktivně se podílet na společenském, hospodářském a politickém životě,[17] ale přitom čerpat sílu ze skutečností, které tento viditelný svět přesahují.
Cílem schönstattské pedagogiky je utváření „nového člověka v novém společenství“. Tak jako sv. Pavel chápal křesťany jako protiklad k nekřesťanům,[18] každému fenoménu nesoucímu přízvisko „nový“ je třeba rozumět ve vztahu ke svému protikladu. „Novým“ v křesťanství obecně je dimenze vztahu utváření vlastního života křesťanů ve vztahu k věčnosti, které se člověk může blížit už na zemi, pokud chce následovat výzvu Ježíše Krista a spolu s ostatními křesťany utvářet rodinu „Božích dětí“, jejichž společným Otcem je Bůh. Schönstatt tento „starý“ postoj nazývá „novým“, neboť stojí v protikladu k tendencím sekularizované společnosti.
Nového člověka v pojetí P. Kentenicha je třeba chápat jako protiklad Nietzscheova „nadčlověka“ v Hitlerově interpretaci. Nadčlověk, v nějž by se měl podle Hitlera člověk přeměnit překročením svých lidských hranic, chce být sám sobě bohem, měřítkem všech věcí: „Člověk je bůh, kterým se má člověk stát“. Podle tohoto „proroka nového lidstva“ nenaplnit úkol nadčlověka je odpadem od božského povolání.[19] „Kdo národním socialismem rozumí jen politické hnutí, neví o něm nic. Je to více než náboženství: Vůle ke stvoření nového člověka.“[20]
Naproti tomu P. Kentenich charakterizuje nového člověka jako člověka katolického, v němž se projevuje jeho duchovní, mravní a božská podstata.[21] Člověk tak může stavět na obrovské hodnotě, kterou má v Božích očích jednak jako stvořený obraz Boží dokonalosti, jednak jako osobnost, které Bůh dal obrovské možnosti svobodné volby, ale zároveň si musí být vědom, že je slabý a závislý na Bohu. – rozvíjení schopností a sil v oblastech sebevýchovy, společenských vztahů, prohlubování Nový člověk je dále osobností vnitřně svobodnou, která se dobrovolně a samostatně rozhoduje k „uvázání se“ usilovat o nejvyšší hodnoty a prosazovat je.[22] Nového člověka charakterizuje i jeho celistvost náboženské identity, spoluutváření dějin i spoluzodpovědnost za životní prostředí. Sílu a inspiraci ke stále novým začátkům nový člověk hledá u Boha. „Střízliví znalci lidí se často vysmívají církvi, která vyzývá lidi k utváření nového člověka v novém společenství, aniž by byli zajištěni právními vazbami a potřebnou společenskou ochranou. Pochybují o možnosti dosáhnout takového ideálu, zvláště v současné sekularizované společnosti, v níž člověku chybí pevné ukotvení. Odpověď však zní: Usilovat o takové ideály se může snažit jen člověk ukotvený v Bohu“.[23]
Nový člověk staví svůj život na přesvědčení, že Bůh je středem světa, Bůh  je měřítkem všech věcí, je plností skutečnosti, života a bytí.[24] Pokud je toto pravda, pak  je všechno stvořené jen odleskem Boží velikosti. Člověk naplněný Bohem vidí za každou skutečností působení dobrého Boha, který nejenže o všem ví, ale chce pro každého  to nejlepší, jak říká Lukáš: „Bez Boží vůle vám ani vlas z hlavy nespadne.“[25] Moudrostí vychovatele je, v situacích, které nelze uchopit přirozeným rozumem, odvážit se ze světa vědění a spoléhání na lidské schopnosti vstoupit do světa víry v Boží milost, v Boží pomoc  a Jeho výchovnou moc. Právě toto sklonění se před věčnou moudrostí P. Kentenich nazývá hrdinským postojem víry. Ačkoli ani nový člověk nechápe, proč Bůh dopouští bolest a „boří“ pozemská obydlí, věří, že Bůh chce lidem nabídnout domov věčný. Na rozdíl od moderního člověka, který se snaží v tomto světě zabydlet, nový člověk ví, že pozemský domov je jen symbolem pro domov v Bohu, a proto se snaží žít tak, aby v něm druzí mohli zažít něco z pokoje a bezpečí, které čerpá ze vztahu k Bohu. „Dnes je tak málo lidí, kteří mohou druhým nabídnout domov, protože je málo takových, kteří svůj domov našli v Bohu.“[26] Člověk žijící v Bohu si je dále vědom, že je v životě nutné počítat s působením tří mocností – Boha, ďábla a lidské vůle.
Tyto znaky nového člověka[27] je podle P. Kentenicha třeba doplnit prací  na zkvalitňování mravní stránky vlastní osobnosti. Nebezpečími na této rovině jsou zaprvé ztráta vědomí viny, neboť vina zůstává vinou, i když ji člověk přestane jako vinu vnímat, zadruhé zalíbení v sobě samém bez touhy po dosahování vzdálenějších horizontů.
Člověk je „bytostí dialogu“, proto jej není možné chápat jen jako individuum bez sociálních vztahů. „Pokud se má správně rozvíjet, musí říkat ‚já a ty.“[28] Proto je třeba obraz nového člověka doplnit vysvětlením, co P. Kentenich rozumí pod pojmem „nové společenství“:  Je to takový duševní prostor, skrze nějž může člověk zakoušet domov  a otevírat se druhým, v němž je však také ochoten přijímat požadavky ostatních, sám se stávat domovem, dokázat naslouchat,… Důležitým předpokladem pro utváření nového společenství je zdravé vnímání poměru samostatných iniciativ a svobody a dodržování závazků vůči ostatním členům společenství. Proto P. Kentenich zdůrazňuje, že všechna rozhodnutí k závazkům musí být naprosto svobodná. Z etické stránky za nejvýznamnější hodnoty schönstattské pedagogiky nového společenství P. Kentenich považuje lásku a zodpovědnost odpovídající požadavku „tajemně hlubokého společenství v druhých, s druhými a pro druhé“ – „Ineinander, Miteinander, Füreinander.“[29]Z hlediska výchovných podmínek má podle P. Kentenicha velký vliv na utváření nového člověka ukotvení edukanta v náboženském společenství. Je to nutná podmínka pro jeho formaci podle náboženských norem. Potom se náboženství stane integrující funkcí výchovy a v konfrontaci s hodnotami ostatních edukantů se může dotýkat nejhlubšího základu lidské duše. Tak se edukant postupně učí otevírat náboženským hodnotám, učí se citlivosti pro to, co ho přesahuje a v čem tuší smysl.[30] Podobně jako ideál nového člověka i obraz nového společenství má dvě roviny: nadčasovou a časově podmíněnou.[31] Nadčasový rozměr  obsahuje imperativ neochabující snahy o „oduševňování“ světa a jeho obnovu v Kristu v každé době, časově podmíněný  se vztahuje na  zamýšlení se nad pořadím hodnot vyznávaným určitou společností v určité době.


[1] Vybrané zásadní studie, v nichž je zpracována schönstattská pedagogika: MENNINGEN, A. Die Erziehungslehre Schönstatts, dargestellt am Lebensbild Josef Englings, Limburg, 1936 –  je zachycením zásadních elementů schönstattské pedagogiky na příkladu života Josefa Englinga, jednoho z žáků P. Kentenicha, v protikladu k pedagogice národního socialismu, SCHMIDT, H. Organische Aszesse. Ein zeitgemäßer, psychologische orientierter Weg zur religiösen Lebensgestaltung, Paderborn: Verlag Ferdinand Schöningh, 1938 – rozpracovává originalitu schönstattské organické askeze a jejího centrálního pojmu, osobního ideálu, AVALOS, B. El organismo de Vinculaciones en la Pedagogía de Schoenstatt, Universidad Católica de Chile, Faculdad de Filosofía y Ciencias de Educatión, Santiagi/Chile 1957, AVALOS, B. New Men for new Times. A christian Philosophy of Education, New York 1962 – pedagogicko  psychologické práce k organismu vazeb v schönstattské pedagogice,  BLEYLE, M. Erziehung aus dem Geiste Schönstatts, Vallendar – Schönstatt : Schönstatt – Verlag, , 1970 –  je úvodem do pedagogických počátků schönstattského hnutí pomocí klasického schématu: teorie schönstattské výchovy, výchovný cíl, proces výchovy, metoda výchovy, CZARKOWSKI, H. Psychologie als Organismuslehre. Joseph Kentenich und die moderne Psychologie unter besonderer Berücksichtigung der Tiefenpsychologie, Schönstatt – Studien, Band 1, Vallendar – Schönstatt : Patris Verlag, , 1973 – disertace s původním názvem „Psychologische Perspektiven einer Erziehungsbewegung“ obhájená na Paris – Lodron – Universität v Salzburku, zkoumá především psychologickou teorii obsaženou v pedagogických spisech P. Kentenicha a konfrontuje je s novými psychologickými poznatky, FRÖMBGEN, M. E. Neuer Mensch in neuer Gemeinschaft. Zur Geschichte und Systematik der pädagogischen Konzeption Schönstatts, Vallendar –Schönstatt: Patris Verlag, , 1973 – disertace obhájená na Filosofické fakultě Johanes Guttenberg – Uviversität v Mohuči, podává náhled do vývoje a záměrůschönstattské pedagogiky a jejího systému, MONNERJAHN, E. Pater Josef Kentenich – Ein Leben für die Kirche, Vallendar – Schönstatt : Patris Verlag, 1975 – tato a další díla autora, např. Häftling 29392 nebo Stationen eines Wege,jsou výsledkem rozsáhlých zkoumání biografie  P. Kentenicha, z nichž je možné vyčíst mnoho o jeho pedagogických intencích, PENNERS, L. Eine Pädagogik des Katholischen, Vallendar – Schönstatt: Patris Verlag, 1983 – disertační práce přijatá na Teologické fakultě Albert – Ludwigs – Universität Freiburg im Breisgau – teologicky orientovaná analýza originálního myšlení  P. Kentenicha a jeho výchovného konceptu, SCHLICKMANN, D. M. Die Idee von der wahren Freiheit. Eine Studie zur Pädagogik Pater Josef Kentenichs Vallendar – Schönstatt:, Schönstatt – Verlag, , 2007 – studie k schönstattskému pojetí výchovy s těžištěm položeným na význam křesťanské svobody ve výchovném procesu.

[2] Srov. BLEYLE, M. Erziehung in Lehre und Leben Schönstatt, Band I, II, Als Manuskript herausgegeben für die Verbände und der Bunde des Schönstattwerkes, 1959, s. 27: „Spiritualitu Schönstattu můžeme přirovnat ke kouli. Je to pevný kulatý celek, který se nedá jediným pohledem obsáhnout. To samé platí o schönstattské pedagogice. Poměrně snadno se dají představit základní principy i velké linie tohoto systému. Pak ovšem chybí ještě množství jednotlivých momentů, jež jsou také důležité…“

[3] Srov. KENTENICH, J. Philosophie der Erziehung, s. 44 – 62 In KING, H. (vyd.) Joseph Kentenich – ein Durchblick in Texten, 5. Band, Vallendar – Schönstatt: Patris Verlag, 2005, s. 62 – 70.

[4] Don Bosco: kněz, vychovatel. P. Kentenich o něm řekl: „Podíváme – li se do dějin pedagogiky, musíme s obdivem zůstat stát před Donem Bosco, jenž genialitou své pedagogiky  předešel všechna vědecká výchovná zkoumání… V protikladu represivnímu systému, v němž jsou pravidla výchovy nedotknutelným zákonodárcem, se prevencí snažil přizpůsobit životu edukantů, neboť v životě každého z nich spatřoval Boha, dárce života. Jistě, již Pestalozzi a jiní pedagogové se snažili výchovu přizpůsobit dítěti, ale Don Bosco byl první, kdo se vědomě přiklonil k lidské individualitě. To je právě to, co vědecky nazýváme „osobní ideál“… Don Bosco není velký genialitou svého myšlení, nýbrž genialitou lásky. Celou svou osobností se snažil nezištně sloužit svěřeným chlapcům…“ Srov. Krönungswoche (1946) In  KING, H. (vyd.) Joseph Kentenich – ein Durchblick in Texten, 5. Band, Vallendar – Schönstatt: Patris Verlag, 2005, s. 384 n.

[5] Jeden za často používaných citátů Dona Bosca.

[6] Srov. např. BOLL, G. M. Prophetischer Menschenbildner In MONNERJAHN, E. Inmitten der Kirche,  s. 26.

[7] P. Kentenich při diagnóze moderního člověka úmyslně typizoval (KENTENICH, J. Grundriß, s. 43).  Byl si vědom, že žádný takový člověk ve skutečnosti neexistuje. Během své čtyřicetileté výchovné praxe však „sbíral“ typické vlastnosti moderního člověka a poukazoval na nebezpečí, ke kterým bude docházet, pokud mu nebude nabídnuta pomoc při hledání orientace v pluralitě hodnot.

[8] KENTENICH, J. Grundriß, s. 60.

[9] Srov. TAMTÉŽ, s. 42.

[10] Podle: KENTENICH, J. Dass neue Menschen werden, s. 63 nn., KENTENICH, J. Grundriß, str. 43 nn.

[11] Podobně o této situaci píše doc. Kaplánek: „ Život v provizóriu bez zodpovědnosti … se stává trvalým stavem… Přispívá k tomu i společnost, která nabízí volnost výběru, však postrádá pevná kritéria, podle kterých by se mohl člověk rozhodnout. Rozhodnutí jedinců je spíše ovlivňováno uměle vytvořenými kritériem, např. reklamou, které člověka spíše matou, anebo ho dokonce mohou přivést na scestí.“ (KAPLÁNEK, M. Pastorace mládeže, Praha: Salesiánská provincie, 1999, s. 17 nn).

[12] NIEHAUS, J. 200 otázek o Schönstattu, s. 78.

[14] Srov. TAMTÉŽ, s. 29 n.

[15] TAMTÉŽ, s. 29 n.

[16] Srov. KENTENICH, J. Für eine Welt von morgen. Worte von Pater Nosef Kentenich zu Fragen der Erziehung , Vallendar – Schönstatt: Schönstatt – Verlag, 1970, s. 61.

[17] Srov. „Gravissimus educationis“ – Die Erklärung über die christliche Erziehung In RAHNER, K.(aj.) Kleines Konzilkompendium. Sämtliche Texte des Zweiten Vatikanums, Freiburg im Breisgau: Verlag Herder KG, 1966, s. 335.

[19] Srov. RAUSCHNING, H.  Gespräche mit Hitler, Wien: Europa – Verlag, s. 229 n.

[20] Srov.  TAMTÉŽ, s. 231.

[21] Srov. KENTENICH, J. Das katholische Menschenbild, Vallendar – Schönstatt : Schönstatt – Verlag, , 1997, s. 34 nn.

[22] SCHLOSSER, H. Zentrale Begriffe Schönstatts. Kleiner Lexikalischer Kommentar, Vallendar – Schönstatt:  Schönstatt – Verlag, , 1979, s. 63.

[23] KENTENICH, J. Für eine Welt von morgen. Worte von Pater Nosef Kentenich zu Fragen der Erziehung , Vallendar – Schönstatt: Schönstatt – Verlag, 1970, s. 16.

[24] KENTENICH, J. Das katholische Menschenbild, s. 34.

[25] Lk 21, 18

[26] KENTENICH, J. Das katholische Menschenbild, s. 40.

[27]  „Nový člověk“ je tématem diskusí v každé době. Pro srovnání uvedu představy dvou dalších významných myslitelů 20 století – Ericha Fromma (1900 – 1980), který zdůrazňuje přesunutí těžiště z postoje vlastnění ke skutečnému bytí a Carla Rogerse (1902 – 1987), který si váží především takových lidí, kteří se dokáží povznést nad striktní řád, aby žili vlastní autenticitu. Erich Fromm: „Nový člověk by měl být schopen vzdát se všech forem vlastnění, aby mohl plně být. Měl by si uvědomit, že nic a nikdo kromě něj  nemůže dát smysl jeho životu, proto musí být zcela nezávislý na všem, co by mohl vlastnit a co by mohlo vlastnit jeho.“ (Srov. FROMM, E. Haben oder Sein. Die seelischen Grundlagen einer neuen gesellschaft, München: Deutscher Taschenverlag, 1979, s. 163). Carl Rogers: „Koho považuji za nového člověka? Zaměstnance firmy, který se zřekl závodění  o lákavý vysoký plat, aby žil méně komplikovaný a pravdivější život, duchovního, který za sebou nechal dogmata církve, aby žil smysluplnější život, ženy, která se s odvahou vzpírá omezením ze strany společnosti, kreativního nezbedy, který chce dělat víc, než mu dovoluje očekávání školy,… (ROGERS, C., ROSENBERG, R. Die Person als Mittelpunkt der Wirklichkeit, Stuttgart: Klett – Cotta, 1980, s. 204).

[28] Srov. KENTENICH, J. Maria, Mutter und Erzieherin, s. 401 In PENNERS, L. Eine Pädagogik des Katholischen, Vallendar – Schönstatt : Patris Verlag, 1983, s. 79.

[29] KENTENICH, J. Philosophie der Erziehung. Prinzipien zur Formung eines neuen Menschen und Gemeinschaftstyps. Bearbeitet von Herta Schlosser, Vallendar – Schönstatt : Patris Verlag, 1991, s. 59.

[30] Srov. KENTENICH, J. Dass neue Menschen werden, s. 38.

[31] KING, H. Neue Gemeinschaft,  SLO.

Back